Jak se dožít briliantové svatby? Úcta a skromnost

18. února 2009

Toleranci a trpělivost radí všem párům, které by spolu chtěly vydržet co nejdéle. A osmaosmdesátileté Věře Hodrové mohou věřit: se svým o čtyři roky starším manželem Václavem totiž v sobotu 21. února oslaví na českokrumlovské radnici briliantovou svatbu, 70 let od jejich sňatku. Za poslední čtvrtstoletí to bude ve zdejší síni vůbec první takový obřad. Starosta města Luboš Jedlička je znovuoddá ve 12.30 hodin. „Každý člověk je rád, když se dožije takového věku. Pokud se ho dožije dvojice a ještě sedmdesátiletého výročí společného života, tak je to obdivuhodné," podotýká starosta.
Pro město Český Krumlov je briliantová svatba unikátní událostí. Pro Evu Dvořákovou, která pracuje na Matričním úřadě od roku 1985, to bude premiéra. „Je to dojemné, když si člověk uvědomí, kolik toho ti lidé spolu prožili. V takových chvílích při obřadu někdy i brečím a třese se mi hlas," poznamenává Eva Dvořáková.
Starosta doplňuje, že jde rozhodně o výjimečnou chvíli nejenom pro město Český Krumlov, ale obecně ve společenském životě. S jakými pocity bude pár oddávat? „Osobně se na to těším, byť budu víc nervózní než při jiných svatebních obřadech. A samozřejmě, že oběma „snoubencům" budu hlavně přát, ať jim funguje zdraví, protože to je asi to, co je drží pospolu," dodává Luboš Jedlička.

V obývacím pokoji rodinného domu na Plešivci, kde se o manžele Hodrovi stará jejich dcera Hana Mikušková, je útulno. Z osmaosmdesátileté Věry Hodrové, která se co chvíli podívá s něhou na svého manžela Václava (92), vyzařuje klid. „Dědo, jak jsme se poznali," pátrá v paměti. „Někde v obchodě? Ne, asi někde na zábavě. A byla to láska na první pohled," usměje se. Vzali se po dvouleté známosti. Aby se ovšem Věra mohla vdát, museli ji rodiče zplnoletit, protože jí v té době ještě nebylo osmnáct. A svatba samotná?
„Šli jsme v sedm hodin ráno do kostela a pak jsme museli do práce, protože jsme měli obchod," popisuje. „Jen večer jsme se šli pobavit do restaurace u Tichých na Žižkově a o víkendu nám na venkově u tatínka udělali husu. Svatební dar jsme nedostali žádný, tenkrát byla špatná doba, muselo se hodně šetřit," vysvětluje.
Brali se v pohnutém roce 1939, kdy začala druhá světová válka. A pocítili ji na vlastní kůži. Václav Hodr musel na nucené práce a dva roky strávil ve vězení. „Bylo to ošklivé. Měla jsem malého syna, tak jsem s ním jela za manželem. Jenže ve věznici zrovna někdo něco vyvedl, tak mě tam ani nepustili a musela jsem zase zpátky, aniž bych ho viděla. Bylo to všechno kruté," líčí Věra Hodrová.
Po válce spolu dál vedli obchod potravin a lahůdek na pražském Žižkově, než jim ho komunisté sebrali. Václav Hodr pak v 70. letech otevíral v Krumlově restauraci Skleník, a i když znovu odešli do Prahy, před devíti lety se opět vrátili na jih. Vychovali dvě děti, přičemž se museli hodně uskrovnit. To potvrzuje i dcera Hana. „Maso jsme měli jen v sobotu a v neděli, to si pamatuji jako malá holka," vybavuje si devětapadesátiletá Mikušková, vyučená kadeřnice.
Dlouhověkost mají v genech, sestrám Hodrové je 86 a 81 let. Ona sama považuje za důležité, aby byli lidé skromní. „Dnes jsou moc nároční. A člověk si musí hodně odříkat," doplňuje. V poslední době si sice nemůže dát ani skleničku a trápí ji zdravotní problémy, ovšem úsměv neztrácí. I když jí přibyla starost o nemocného manžela. „Co mám dělat," pousměje se.

Těší se z pravnoučat, za nimiž ji vozí syn do Kájova, oddech nachází také u televize, baví ji seriály Nemocnice na kraji města nebo Pojišťovna štěstí. „Ty jsou hezké. A když mi někdy dcerka přinese zákusek, to mi udělá radost," říká duševně stále svěží žena, k jejímž zálibám patřil tanec nebo pletení.
Když si prohlíží fotografii z roku 1936, na které se jako patnáctiletá prochází se svým budoucím manželem, posteskne si, že to už ani není pravda. A začne vyprávět, jak jako malá vozila na Hrad zboží na káře a v ulicích potkávala koňské potahy s uhlím. „Vše bylo klidnější, na Smíchově jezdilo jedno auto za půlhodiny," vzpomíná.
Na otázku, jak si udržet šťastné manželství na celý život, odpovídá bez váhání. Zásadní jsou podle ní tři věci: trpělivost, úcta a tolerance. Připomíná rčení, že když není úcta, není láska. „To víte, že jsme se taky kolikrát pohádali. Ale pokaždé to přešlo, dokázali jsme si odpustit," shrnuje.

Manželé Hodrovi mají 2 děti, 3 vnoučata a 5 pravnoučat. (vk)